Stejně jako v sobotu jsme v neděli chtěli utéct někam za sluníčkem. Jenže inspirace nulová, hory plné běžkařů a na procházku sněhu až moc, jak sami můžete vidět v předchozím článku z Moldavy.
Nakonec jsme po telefonátu s maminkou sedli do auta a jeli za našimi směr Žernoseky, že někam pojedeme společně. A hlavně nebylo moc nad čím přemýšlet, protože se u našich ten den pekl naložený bůček. Po příjezdu na místo jsme akorát udělali škatulata batulata hejbejte se a přesedli do jiného auta. Málem bych zapomněla, že s námi jela i má milovaná Goleducha (jmenuje se Goldie, ale říkáme jí různě).
Vyrazili jsme na kopečky, tentokrát taky za barákem, ale za jiným. Překvapením bylo, že silnice všude krásně čisté a s koncem cedule Miřejovice směrem na Hlinnou sníh, jen tak, jak si ho auta ujezdila. Když do toho někteří nechají stát auto na silnici, protože přeci nebudou zajíždět na to pole, když je tam tolik sněhu. Není nic příjemného se vyhnout, ale Santík je čtyřkoláček a zvládnul to na jedničku s hvězdičkou. Zadní tah z Litoměřic na Sebuzín už byl zase OK.
Zaparkovali jsme vedle ranče Monty, kam jsem před lety jezdili na koňácké westernové závody. Tady jsem se naučila běhat za cenami na gumicuku a házet kládou. :D
I tady, kde by to málokdo čekal jsme potkali pár rekreačním běžkařů. Sněhu všude dost, sluníčko krásně hřálo a cesta proježděná od traktoru. Šli jsme tedy opravdu na procházku.
Už zase spolu dělají blbosti.
Mám pocit, že Goldie s Kubou si to užívali nejvíc. Občas jsme nevěděli, kdo koho venčí. Dnes je čtvrtek a mně už vyprchala načerpaná energie z víkendového sluníčka. Těším se na tento víkend a další vejletování.
Na dalších cestách ahoj
Dulča a Kuba
PS: A bůček pak byl taky.
